Roadtrip po USA autem: z Floridy do Chicaga
ROADTRIP PO USA: Z FLORIDY DO CHICAGA
Některé cesty začnou úplně nevinně. Myšlenkou, že by bylo fajn "někam jet". A pak najednou stojíš na druhé straně světa, máš půjčené auto, před sebou tisíce kilometrů a vlastně vůbec nevíš, co všechno tě čeká.
Tohle byla naše doposud největší dovolená. V Americe jsme už sice jednou měli krátkou zastávku v New Yorku (článek tady), ale tentokrát jsme si řekli: „Pořádná jízda autem, ať to stojí za to.“ A stála.
Z Miami do Chicaga. To byla teprve první část našeho 38 denního roadtripu po USA. A my bychom jeli nahned znovu.
Letištní drama aneb ESTA na poslední chvíli
Začalo to klasicky „po našem“. Jelikož jsme ten samý rok byli v NY, museli jsme mít vízum. Vízum (ESTA) je platné 2 roky, takže pohoda. Akorát že vůbec. Vízum se totiž dělá k pasu. A já si mezitím stihla pas vyměnit. Na odbavení nás tedy poslali pryč s tím, že nemám vízum. Super. Mezitím, co voláme kamarádovi, který nás na letiště vezl, ať se pro jistotu otočí, já s hrůzou žádám o novou ESTU. Jenže na schválení mají 72 hodin. A pak zazvonil mail. Schváleno. Sprint k přepážce, trocha domluvy (čti podplacení) a s kufry i přes zavřený check-in míříme až ke gatu, kde je odevzdáváme. Za pár chvil už sedíme v letadle a letíme. Uff.
Informace o tom, jak se dostat do USA, a co vše je potřeba najdeš tady.
Miami, kabrio a první realita
Po dlouhém letu přilétáme do Miami. Jdeme si vyzvednout našeho Mustanga u Alama (zařízeno přes Rentalcars), a hned míříme polomrtví na ubytování. Stahujeme střechu, když máme to kabrio.. a za pět minut liják jak z konve. Zmoklo nám vše. My, batohy, všechno. No nedá se. První noc spíme ve Florida City (ubytování tady) a ráno řešíme SIMku v T-Mobile. Trvalo nám to třeba 2 hodiny, takže příště bychom to řešili úplně jinak a koupili si eSIM přes Holafly nebo Airalo, ale dostali jsme aspoň pár tipů od místních.
Pak už vyrážíme směr Key West. Článek tady.
Everglades: vrtule za zády a oči na stopkách
Než jsme stočili kompas na sever, dali jsme Everglades NP. Chtěli jsme vidět aligátory ve volné přírodě, takže jsme si zaplatili projížďku na airboatu - takové té lodi s obří vrtulí vzadu.
My jeli se společností Coopertown a bylo to fakt boží. Doporučujeme nastoupit co nejdřív, protože nejlepší místa jsou vepředu a ideálně na kraji. Odtud je totiž nejlepší výhled. Jede se po mělké vodě mezi nekonečnými travinami, které vypadají skoro jako zatopené pole. Ve skutečnosti jsou Everglades obří mokřadní systém, kde voda pomalu protéká krajinou, takže to celé působí jako taková vodní step plná života.
A jo, aligátory jsme viděli, takže to jsme si odškrtli.
Tip: Aplikaci GetYourGuide používáme velmi často na booking výletů. S kódem JANEONTHEROAD5 dostanete navíc 5% slevu :)
Zajímavost: Everglades jsou jediné místo na světě, kde vedle sebe žijí aligátoři a krokodýli.
Orlando a Universal Studios
Než jsme se vydali směrem na Orlando, měli jsme ještě jeden plán. Vidět manatees, tedy kapustňáky. Na Floridě je můžeš nejčastěji potkat třeba v oblasti Crystal River, Blue Spring State Park nebo u teplejších pramenů. My jsme ale trochu nepočítali s tím, že v září je šance na jejich pozorování dost malá.
Kapustňáci totiž milují teplou vodu, a když se v zimě ochladí oceán, stahují se do teplejších pramenů a chráněných zátok. Nejlepší období na jejich pozorování je proto většinou od listopadu do března. Takže náš plán „pojedeme kouknout na manatees“ skončil poměrně rychle, protože jsme zjistili, že v září bychom nejspíš koukali jen na vodu. A tak jsme to odpískali a upalovali rovnou do Orlanda.
Náš cíl byl jasný. Universal Studios a na dva dny se zavřít úplně do jiného světa (jakožto fanoušci Harryho Pottera, hlavně do světa čar a kouzel). Článek tady.
Ubytování: Rosen Inn Closest to Universal (cca 3000 Kč / 2 noci 2 osoby).
Po druhém dni v Universalu jsme si řekli, že se ještě stavíme v Kennedy Space Center, protože NASA byla relativně kousek. Jenže… to bychom nebyli my, kdybychom si dopředu zkontrolovali otevírací dobu. Dorazili jsme pozdě a zjistili, že mají otevřeno jen do 16:00. Takže rakety, vesmír a celý NASA zážitek nám utekly asi tak rychle jako naše schopnost plánovat.
Pravá americká večeře
Vrátili jsme se tedy zpátky do Orlanda a šli jsme si dát večeři do TGI Fridays. A tam jsme poprvé zažili takovou tu pravou americkou servírku, jak ji znáš z filmů. Přišla ke stolu, představila se, řekla nám, že se o nás dneska bude starat, a pak už jelo klasické: honey, love, darling. Přinesla nám vodu zdarma, pořád se usmívala, ptala se, jestli je všechno v pořádku, a celkově byla sladká jako sirup.
Samozřejmě jsme rychle pochopili, že v Americe je servis úplně jiný než u nás, i proto, že velká část jejich příjmu stojí na dýškách. Běžně se v restauracích nechává zhruba 15–20 % z účtu, podle toho, jak jsi byl spokojení. Takže když se o tebe servírka stará jako o dávno ztraceného člena rodiny, není to jen americká srdečnost, ale taky trochu business model.
A co nás překvapilo úplně nejvíc? Účet ti přinesou klidně hned po jídle, aniž by sis o něj řekl. Neznamená to ale, že tě vyhazují nebo že musíš hned zaplatit. Prostě ho položí na stůl, a když si chceš ještě něco doobjednat, normálně můžeš. Na konci se to jen dopíše a zaplatíš všechno najednou.
Každopádně jídlo bylo skvělý. Dali jsme si burgery. Tom klasiku a já samozřejmě vegan variantu. A po celém dni v parku to sedlo úplně dokonale.
Daytona a východní pobřeží
Z Orlanda jsme pokračovali dál na sever. Náš další velký cíl byl Washington D.C., ale vzali jsme to po východní straně a cestou jsme si udělali zastávku v Daytoně.
A proč zrovna Daytona? Protože se tam každý rok koná velká cheerleadingová soutěž. A já jsem to místo prostě musela vidět. Cheerleading jsem dělala skoro 10 let, takže tohle byla taková moje malá srdcovka. Kdo viděl dokument Cheer na Netflixu, ten pozná i místo.
Nezdrželi jsme se dlouho, spíš jsme se jen koukli na místo, kde se to všechno odehrává, nasáli atmosféru a pokračovali dál.
Ubytování jsme během roadtripu řešili hodně spontánně většinou až ve chvíli, kdy jsme začali být unavení. Prostě jsme otevřeli Booking nebo Expedii našli něco po cestě a zapíchli to. Ten den jsme dojeli až do Kingslandu, našli motel, hodili věci na pokoj a padli do postele.
Ubytování: Econo Lodge Kingsland (1536 Kč / 2 osoby noc)
Hunting Island a dronová akce
Další ráno jsme si dali snídani ve Waffle House. A to byl přesně ten moment, kdy si řekneš: „Jo, teď jsme fakt v Americe.“ Takový ten klasický snídaňový diner. Jednoduché stoly, otevřená kuchyň, vůně vaflí, vajíček a kávy.
Nejvíc nás ale fascinovalo to jejich nekonečné dolévání překapávaného kafe. Prostě si sedíš, piješ, a než dopiješ půlku hrnku, už stojí servírka vedle tebe a dolívá další. Automaticky. Pořád dokola.
Další zastávkou byl Hunting Island State Park. Právě tady totiž stojí známý maják, který znají fanoušci seriálu Outer Banks.
Celé to místo mělo úplně jinou atmosféru než turistická Florida. Klid, moře, palmy a kolem jen šumění oceánu. Samotný park je krásný a rozhodně stojí za zastávku. Vstup do parku stojí pár dolarů (kolem 8 USD).
No a samozřejmě jsme tu vytáhli dron. Protože ten maják s pobřežím vypadaly z výšky dokonale. Jenže jsme si nezjišťovali, jestli se tam vůbec létat smí. A.. nemůže. Po chvíli za námi přišel správce parku. My měli z Američanů docela respekt dle všech historek a videí na internetu, takže jsme čekali minimálně FBI zásah. Jenže týpek byl úplně v pohodě, oznámil nám, že se tu s dronem létat nesmí, popřál hezký den a odešel. Od té doby jsme si ale už radši pravidla kontrolovali dopředu.
Cesta do Washington D.C.
Pak jsme dojeli do Dunnu a zastavili se v restauraci HWY 55. A to bylo přesně to místo, které si představíš, když se řekne klasický americký diner. Jednoduchý interiér, retro vibe, burgery, hranolky, milkshaky a pocit, že ses na chvíli ocitl v nějakém starším americkém filmu.
Dali jsme si grilled cheese s hranolkama a bylo to fakt dobrý. Nic fancy, žádná vysoká gastronomie, ale přesně to pohodové roadtripové jídlo, které chceš po celém dni v autě. Teplý sendvič, hranolky, něco k pití a najednou je svět zase v pořádku.
Ten den jsme to ještě pořádně natáhli a dojeli až do La Platy, kde jsme našli další motel. Byli jsme už kousek od Washingtonu, takže jsme to zapíchli, padli do postele a věděli, že další den nás čeká hlavní město USA.
Ubytování: Best Western La Plata Inn (1766 Kč / 2 osoby noc)
Washington D.C. na kole
Washington D.C. jsme projeli na kole a byl to ten nejlepší nápad.
Článek tady.
Niagárské vodopády: zážitek z obou stran hranice
Ještě ten den jsme na večer dorazili k Niagárským vodopádům, což byl další hlavní cíl. Ubytování jsme našli až pozdě večer a paní domácí nám doporučila ještě noční prohlídku.
Článek tady.
Ubytování: Anchor Motel (1339 Kč / 2 osoby noc)
Toronto: rychlá kanadská vsuvka
Po Niagárských vodopádech jsme si řekli, že když už jsme v Kanadě a máme vízum na den, byla by škoda se nepodívat i do Toronta.
A byla to moc příjemná změna atmosféry. Toronto působí oproti některým americkým městům tak nějak klidněji, čistěji a víc "evropsky". Mrakodrapy, tramvaje, kavárny, lidi sedící s kafem venku.. úplně jiný vibe.
Zajímavost: Toronto je jedno z nejvíce multikulturních měst na světě. Více než polovina obyvatel se narodila mimo Kanadu. A je to fakt cítit. Každá část města působí trochu jinak.
A taky.. kanadské bankovky jsou opravdu nádherný! My platili ve Starbucks americkými dolary a vrátili nám kanadské. Na hranicích a v turistických oblastech u Niagár se tohle občas normálně děje. Některé podniky USD přijmou, ale vrací CAD. A právě tam jsme si poprvé pořádně prohlédli ty jejich barevné plastové bankovky, které nám hned připomněly Kostariku.
V Torontu jsme prošli centrum a zamířili na CN Tower. A ten výhled? Nádhera. Vidíš celé město, jezero Ontario i nekonečné mrakodrapy kolem. Vstupné se pohybuje zhruba kolem 45-50 CAD / osoba, podle času a typu vstupenky. Za ten výhled to ale určitě stojí.
I když to byla jen krátká zastávka, Toronto v nás zanechalo moc dobrý pocit.
Detroit: město s těžkým příběhem
Večer přijíždíme do Detroitu. Našli jsme motel a řekli si, že tu přespíme, ráno se kouknem, jak Detroit vypadá a pojedem dál.
No.. nebylo to úplně ubytování snů. Když jsme si lehli, začala jsem cítit, že s polštářem není něco v pořádku. Nevoněl moc dobře (jak psí čůránky řekněme slušně). Chtěla jsem jít na recepci, ale Tom mě zastavil s tím, jestli jsem viděla chlápka, co nás ubytovával, že jestli ho nařknu, vypadá na to, že vytáhne bouchačku. Takže jsem jen odhodila polštář, vzala si mikinu pod hlavu a šla spát.
V noci jsme ještě i slyšeli zvuky, které zněly podezřele jako výstřely. A v tu chvíli nám došlo.. no jo, jsme v Detroitu.
Zajímavost: Detroit má za sebou hodně těžký příběh. Kdysi to bylo bohaté město automobilového průmyslu, kde žilo přes 1,8 milionu lidí. Jenže po úpadku průmyslu, odchodu obyvatel a dlouhodobě chudobě, přišel obrovský propad. V roce 2020 měl Detroit už jen kolem 639 tisíc obyvatel a od roku 1950 tak ztratil 60% populace. Proto dnes patří mezi problémovější velká města.
Ráno jsme si projeli město autem. Centrum nějakým způsobem žije - jsou tam lidé, podniky, budovy, ruch. Ale jakmile vyjedeš mimo něj, najednou máš pocit, že projíždíš městem duchů. Opuštěné domy, zavřené firmy, prázdné ulice. Neříkám, že celý Detroit je takový, ale náš pocit z těch okrajových částí byl fakt těžký.
Zároveň je fér říct, že Detroit se v posledních letech snaží zvedat. Kriminalita tu dlouho patřila k nejvyšším v USA, ale za posledních pár let výrazně klesly vraždy i další násilné trestné činy. Pořád je to město, ke kterému bych jako cestovatelka přistupovala s respektem, ale není fér ho popsat jen jako "nebezpečné město bez naděje".
Jeli jsme se také podívat na 8 Mile Road, kterou fanoušci Eminema určitě znají. Já jsem z auta nevylezla ani náhodou. Měli jsme z toho místa respekt, a když jsme viděli že některé oblasti kolem East Seven Mile a dalších čtvrtí se dlouhodobě řeší kvůli bezpečnosti a zanedbanosti, stačilo nám opravdu jen projet.
Zajímavost: 8 Mile Road není jen obyčejná silnice. Dlouhé roky fungovala jako symbolická hranice mezi bohatšími předměstími a chudšími částmi Detroitu. Právě proto se kolem ní vytvořila tak silná kultura a identita, kterou Eminem později dostal do hudby i filmu.
Co na nás působilo hodně silně, byly i různé plakáty a připomínky obětí v ulicích. Fotky lidí, kteří zemřeli násilnou smrtí, často se vzkazy od rodiny nebo komunity. Najednou vidíš, že za těmi statistikami nejsou jen čísla, ale skutečné příběhy a lidé.
Pak jsme pokračovali do Fair Lane, bývalého sídla Henryho Forda. Samotný dům byl kvůli rekonstrukci zavřený, ale zahrady a pozemky jsou přístupné zdarma. Je to úplně jiný svět než Detroit předchozí noci. Klid, zeleň a historie automobilového impéria.
The Henry Ford Museum: místo, kde ožívá historie Ameriky
Poslední zastávkou před Chicagem bylo The Henry Ford Museum v Dearbornu. A upřímně to bylo jedno z nejlepších muzeí, které jsme během celého roadtripu navštívili. A to říkám i já, přestože nejsem úplný autíčkář jako Tom. Jenže tohle není jen muzeum aut. Je to spíš taková obrovská cesta historií Ameriky.
Samozřejmě tu najdeš ikonická auta, vývoj automobilů, staré Fordy, veterány, limuzíny i úplné začátky automobilového průmyslu. Ale právě to, jak je celé muzeum udělané, tomu dává úplně jiný rozměr. Nejsou tam jen auta postavená vedle sebe. Všechno je doplněné dobovými rekvizitami, interiéry, cedulemi, starými benzínkami, obchody a věcmi, které tě opravdu přenesou do té doby.
Měla jsem pocit, že procházíme Amerikou 50. let, pak zase obdobím průmyslového boomu a najednou stojíme vedle auta, kterým jezdil americký prezident.
Pro nás to byla perfektní poslední zastávka před Chicagem, protože právě tady člověk pochopí, jak moc auta a průmysl formovaly celou Ameriku.
Zajímavost: Muzeum založil sám Henry Ford v roce 1929, protože chtěl uchovat historii amerických inovací a techniky. Dnes je to jedno z největších muzeí svého druhu na světě.
Poslední Walmart a směr Chicago
Pak už jsme jen udělali naši klasickou roadtripovou zastávku ve Walmartu, nakoupili všechny různé americké mňaminy, které u nás normálně neseženeš, doplnili zásoby chipsů, pití a sladkostí do auta a vyrazili směr Chicago.
Právě tady vlastně tahle první část naší americké cesty končí. V Chicagu, do kterého jsme se na první dobrou zamilovali - článek tady.
Z Floridy, přes Orlando, Washington, Niagary, Toronto a Detroit až do města blues, deep dish pizzy a mrakodrapů. Jenže Chicago pro nás nebylo cílem. Byl to začátek. Protože právě tady jsme se napojili na legendární Route 66, kvůli které jsme tengle celý roadtrip vlastně začali plánovat. Nekončené silnice, staré motely, pouště, diners a Amerika, kterou člověk zná jen z filmů.
Pokračování tady.
