Malta aneb příběh dvou zrzek

V srpnu 2021 jsme se s kamarádkou rozhodly vyrazit na low cost dovolenou. Kam, to jsme si rozmyslely až na poslední chvíli podle levných letenek. Zaujala nás Malta, tak jsme sbalily batohy a vyrazily na cestu. Kolik komplikací na nás bude v době covidové čekat jsme ale netušily.

Nepozornost zrzek – letenky

Nejlevnější letenky přes Ryanair Praha – Londýn – Malta – Benátky – Praha. Odlet v 6:35 ráno směr Londýn s přestupem 9 a půl hodiny. Testy na covid hotovy den předem. Naivně jsme si myslely, jak si projdeme Londýn, ten se ale v průběhu pro turisty zavřel, takže počítáme s tím, že budeme skoro 10 hodin trávit na letišti. V 5:45 jsme tedy na letišti, v 6:00 připravené k nástupu. Tady ale nastává první komplikace. Během logického uvažování jsme si myslely, že nepotřebujeme žádný příjezdový formulář. Na letišti, během nástupu do letadla, nás ale přivádějí k opaku. Rychle tedy vyplňujeme přes telefon příjezdový formulář, abychom stihly nastoupit do letadla. Minutu před uzavřením gatu máme hotovo. Uff. Nepříjemní páni nám ale říkají, že už gate uzavřeli, i přesto, že autobus k letadlu ještě neodjel. Chvíli se s nimi zkoušíme dohadovat, ale jsou neústupní. Tady končí náš začátek cesty..

Co teď? Ubytování na Gozu máme zaplacené, zpáteční letenky také. 

Volám příteli, který se zrovna vrátil domů, ať zvedne zadek a přijede pro nás. Mezitím hledáme letenky a objevujeme let do Londýna na další den a z Londýna na Maltu s odletem v 6:15 a dobou přestupu 3 hodiny. Sice za 2.700 Kč celkem (tolik nás mimochodem stály celkem všechny původní zpáteční letenky), ale lepší něco, než nic. Ještě si na letiště zaběhneme na rychlotest na covid a jedeme domů.

Téhož dne ale komplikace nekončí. Během odpoledne si píšu s holčinou, která na Maltě je a informuje mě, že neletěly přes Londýn, protože na Maltu z Londýna posílají rovnou do karantény. Sakra. Vyhodily jsme další peníze, abychom nakonec hledaly další lety. Po hodině hledání nastává zoufalost, že už nikam nepojedeme. Nakonec ale sháníme letenky do Dublinu a z Dublinu na Maltu za kolem 990 Kč celkem. Fajn.

Další den s vyplněným příjezdovým formulářem stojíme u Gatu už půl hodiny předem. V 16:15 jsme v letadle. Nevěřím! Po 2 a půl hodinách jsme v Dublinu. Nikde po nás nechtějí vidět příjezdový formulář. Divný, když neopouštíme letiště – logicky. Jdeme poblíž Gatu. Čekáme necelé 2 hodiny a hurá na Maltu! Prázdné letadlo, takže ty necelé 4 hodiny prospíme.

Konečně jsme na Maltě! Ale počkat. Měly jsme v plánu jet autobusem na trajekt. Jenže je 0:30 ráno. To nám nedošlo. Bereme tedy taxika za 37€ a jedeme směr Gozo Channel Ferry. Po 45 minutách jsme u trajektu, který tu jezdí v noci jednou za půl hodiny. Jdeme si tedy koupit lístky, ale zjišťujeme, že přeprava je zdarma. Super. Po nějaké době nastupujeme na prázdný trajekt a míříme směr Gozo. Po půl hodině vystupujeme z trajektu a narážíme na jediný taxík. Bereme ho a jedeme s milým starcem směr hlavní „město“ Victoria.

Komplikace nekončí – ubytování

Natěšené na odpočinek. Po dlouhé cestě se těšíme do postele. Braly jsme to nejlevnější, co se dalo ještě sehnat. Protože, co si budeme povídat, v ubytování budeme jen přespávat. Nejlevnější jsme našli přes Booking. Zaplatily jsme si tedy v hostelu vlastní pokoj s vlastní koupelnou za 114 € (cca 2900 Kč) pro obě na 4 noci – Lidda Butts Inn. Uvědomily jsme si ale, že už jsme jednu noc propásly. Nicméně se štěstí obrací na naši stranu a milý majitel nám nabízí noc navíc zdarma. Že tuhle možnost využijeme jsme se dozvěděly ale až na místě, kdy mi přišlo upozornění, že nám ruší rezervaci ubytování na Maltě, kvůli neuhrazené platbě (jejda). Za nabídku jsme tedy vděčné a ubytování na Maltě si seženeme v průběhu pobytu. 

Po půl hodně taxíkem za 15€ jsme na místě. Na dveřích nápis „check-in 24/7“, tak voláme na dané číslo. Nikdo nám ale telefon nezvedá. Nastává opět zoufalost, protože máme 4% baterky. Pan taxikář s námi asi půl hodiny čeká, pak to ale i on vzdává a odjíždí. Po několika neúspěšných pokusech dovolání se někomu, aby nás ubytoval, a se 2% baterky se smiřujeme, že první noc strávíme na ulici. Skoro 4 hodiny ráno a nám konečně volá pán, a říká nám kód, kterým získáváme klíče. Konečně. Po pár neúspěších nalézt pokoj přijímáme další hovor a zjišťujeme, že jsme ve vedlejší budově. Nalézáme náš pokoj, vracíme klíče. S batohu vytahujeme pouze pyžamo a nabíječky, abychom si nabily mobil na ranní budík. A sakra. Nějak nám nedošlo přemýšlet nad adaptéry, které tu nejsou typicky evropské.. No nic. Mobily necháváme vybité a tím ukončujeme náš úspěšně-neúspěšný den.

Ráno moudřejší večera – první den na Gozu – doprava

Ráno se probouzíme v 10 a narychlo si odskočíme do „města“ pro adaptéry a snídani. Po cestě se koukáme po motorkách nebo autu k půjčení. Nic bohužel nenacházíme, a tak jdeme hledat na pokoj přes internet, zatímco se nám budou nabíjet mobily.
Nastává další komplikace. Tentokrát s tím, že jsme spoléhaly, jak tu budou půjčovny motorek nebo aut na každém kroku. Obvoláváme jich několik, všechny mají bohužel rozpůjčováno. Už zase propadáme panice, jak těžce se nám tu bude autobusem cestovat. Když najednou se dovoláváme Angličanům, kteří vlastní půjčovnu On two wheels a informují nás, že mají volný skútr 50cc. Říkáme si, že do kopců budeme muset nejspíše tlačit, ale bereme co se dá. Nasedáme na autobus a jedeme na sever ostrova do městečka Marsalforn. Půjčujeme si tu za 79€ na 3 dny skútr a vesele vyrážíme objevovat ostrov.

⇒ Zajímavosti: Přestože je Victoria hlavním městem Goza, nečekejte velké město. Žije to tu jen na hlavním náměstíčku a hlavně v noci. Krásné na tom ale je, že se v něm nenacházejí skoro žádní turisté.

Opravdu doporučujeme si předem zarezervovat dopravní prostředky! Nejčastější půjčovnou jsou na Gozu i Maltě auta, skútr jen tak neseženete a nebo stejně draze jako auto. 

⇒ Pozor: Na Maltě nepůjčují 125cc skútry bez řidičského průkazu na motorku!

Naše první zastávka je ještě na pobřeží města na Marsalforn Bay. Tady se ochlazujeme, dáváme pivko, kupujeme opalovací krémy a jedeme směr západ ostrova.

Wield il-Ghasri

Narážíme na zátoku, které se říká Wied il-Ghasri. Je to úzké rameno „řeky“, které se vléva do moře. Má asi 200 metrů. Toto místo je známé potápěčům, protože se tu nachází mnoho jeskyň s velmi průzračnou vodou. 

Reqqa point – Ras Ir-Reqqa

Na tohle solné pole jsme narazily cestou zpět. Rozprostírá se asi kilometr po pobřeží. Patří rodině pana Leli a těžbou soli se zabývá už pátou generací. Navíc všechnu sůl tu stále těží ručně! Pokud zajedete cestou dál, narazíte na pískovcovité útvary, které berou dech, hlavně při západu slunce.

Večer zjišťujeme, že ani padesátka krém nás neochránila před prudkým sluníčkem a že Denča je spálená od hlavy až k patě. 

Den druhý

The Blue Hole

Druhý den pokračujeme v bádání západní části ostrova a dostáváme se k místu zvané The Blue Hole. Proč se tak jmenuje? Je to kvůli hluboké díře uprostřed mělčiny. Tohle místo je oblíbené potápěči. A že se jich tu, během našeho pobývání, nevynořilo málo.
Ještě předtím jsme tu ale narazily na jednoho místního staršího pána, který si zrovna užíval toto místo bez jediné nohy. Ten nám vyprávěl o tom, že zde stálo „azurové okno“, které bylo velmi oblíbeným místem turistů, nicméně se vlivem rozbouřeného moře před několika lety zřítilo. 

Cestou dál kolem ostrova to bereme na jih a směr východ. Zastavujeme na Xlendi beach, kde si u jediného stánku / půjčovny rezervujeme loďku na půl dne za 90 €. Dále si to ještě oklikou (abychom poznaly co největší část ostrova) míříme na pokoj – vykoupat se a převléknout se.

Tal-Mixta Cave

Náš večerní cíl je Tal-Mixta Cave. Stavujeme se do Lidlu, kupujeme si dobrůtky a míchané koktejly (v Lidlu za pár kaček a jsou skvělé!). Cesta na skútru trvá docela dlouho.Musíme zaparkovat asi 500 metrů odtamtud a jít po prašné cestě pěšky. Jde se přes soukromý pozemek – to se nebojte, chodí tudy všichni a místní jsou na to zvyklí. Tady pobýváme samy až do západu slunce – fakt to stojí za to!

Den třetí – den na moři

Půjčení lodi v Xlendi Beach

Ráno si přispáváme a vstáváme až v 9. Loďku máme až od 12. Jedeme si tak nakoupit a vyrážíme směr Xlendi Beach. Tady se ochlazujeme v moři a sedáme si do místní restaurace na jídlo a drink. Deset minut před 12. jdeme ke stánku. Platíme, podepisujeme papíry a jdeme na loď – hurá. Pán se nás ptá, jestli jsme už někdy řídily loď. Denča ihned ukazuje na mě – jasně, řídila, ale až na moři, ne v přístavu. Každopádně všechno vysvětlování pánovi odkývu. Chlápek odchází a já čekám, až se nebude koukat, abychom mohly vyrazit (ten drink na mě totiž dost dolehl, haha). Týpek na nás stejně kouká, ale ujímám se toho a odjíždíme. 

Dostaly jsme instrukce kam až můžeme jet. Jedeme tedy na východ k nejmenšímu ostrovu Malty – Comino. Když dorážíme, pouštíme kotvu, relaxujeme a šnorchlujeme v zátoce. Asi po 2 hodinách se chceme vylodit přímo na ostrově, a tak vytahujeme kotvu. Jenže .. nám to nějak nejde. Asi 10 minut zkoušíme bojovat s kotvou z lodě. Pak vytahuju brýle a skáču ji vytáhnout z vody. No nic. Můžu se snažit třeba dalších 20 minut, ale kámen, pod kterým je zachycená, prostě neuzvednu. Vzdávám to a zoufalá lezu zpátky na loď. Naštěstí jsou poblíž zakotvení boháči na své jachtě se spoustu zkušeností a dobrým srdcem, skáčou do vody a kotvu nám vytahují během minuty.

Přeplouváme tedy do hlavní zátoky u Comina. Na břeh ale nevyrážíme, protože je tu tolik výletních lodí, že bychom se na ostrově ani nehnuly. Zakotvujeme tedy v přeplněné zátoce, otvíráme pivko a popíjíme ho na lodi. Po chvíli na nás volají nějací starci z lodi a zvou nás na meloun a šampaňské. To odmítáme. Když si nedávají pokoj, radši začneme odjíždět – stejně musíme za pár minut vrátit loď.

Wied il-Mielaħ Window

Po vrácení lodi míříme k tomuhle hezkému místečku. Na posezení a obdivování téhle přírodní krásy, je tohle ideální. Ještě, když sem turisti nemají namířeno. 

Náš den zakončujeme opět v jeskyni Tal-mixta cave. Při odjezdu se nám ale stává nehoda. Když dáváme skútr ze stojánku pryč, padá nám. Naštěstí to odnesla jen brzdící páčka. Nevím ale, jak to budeme vysvětlovat, haha.

Den čtvrtý – přesun na Maltu

Ráno se balíme, bereme batohy a vracíme skútr. Paní naši nehodu naštěstí neřeší. Popojdeme tedy asi 100 metrů a čekáme na autobus. Nasedáme a jedeme 20 minut na trajekt. Jelikož je poledne, poprvé (a naposledy) kupujeme lístek. Ten tu stojí 4,65 € a můžete ho využít i na zpáteční cestu téhož dne.

Ubytování

Ubytování jsme sehnaly v průběhu pobytu na Gozu. Nejdostupnější pro nás jsme našly přes Airbnb – Sunstone Guest house za 3960 Kč pro obě na 3 noci. Trochu nám dělalo problém spojit se s hostitelkou (naší chybou, volaly jsme na jiné číslo, haha). Ale za půl hodiny byla na místě a dokonce jsme si mohly vybrat ze dvou pokojů, které měla volné.

Doprava na Maltě – další komplikace

Dopravu jsme opět neřešily. Myslely jsme si, jak to alespoň na celkem velkém ostrovu bude v pohodě řešit až v den potřeby. Ptaly jsme se tedy hostitelky, kde sehnat auto. Ta nám ale řekla, že je to opravdu těžké řešit až ve 2 hodiny odpoledne a že většina aut bude rozpůjčovaných. No nic, obvolaly jsme pár půjčoven. Nic. Obešly jsme dokonce skoro celou část, ve které jsme byly ubytované. Nic. Sakra. Zase propadáme zoufalství. Auto nám mohou půjčit až další den – jestli vůbec. Dobře. Jdeme tedy na pobřeží na jídlo, tyhle situace se řeší lépe s plným žaludkem. S jídlem jsme sice neuspěly, ale našly jsme po hodině zoufalství malou půjčovnu. Čekáme půl hodiny než pán vyřeší své zákazníky a nakonec se ptáme, jestli by neměl volné auto. Ano! Chce po nás sice 400€ vratnou zálohu, ale my jdeme do všeho. Hlavně už auto mít a jet. Půjčuje nám tedy malého Peugeota. Skvělé. Teď se ujímá řízení Denča. Ajejeje, zapomněly jsme, že se tu jezdí vlevo. Jedu jako spolujezdec se staženým zadkem, ale Denča se s tím nakonec zžívá dokonale, takže po pár minutách odpadá strach.

Coral Lagoon a It-Torri L-Aħmar

Vyrážíme tedy procestovat severní část ostrova. V průběhu se ještě zastavujeme na jídlo – protože jsme opravdu za celý pobyt nestihly dostat do žaludku nic teplého. S nasycenýma žaludkama k prasknutí jedeme objevit přírodní krásu – Coral Lagoon. Chvíli nám trvá najít tuhle „díru“, ale nakonec se nám to daří. Je 6 hodin večer, ale stejně se chceme ještě vykoupat. Nikoho tu ale nevidíme a nevíme, jak se dostat dovnitř. Mezitím přicházejí další lidé a ptají se nás na to samé. Nikdo nic nevíme, a tak to vzdáváme a odcházíme. Kdybychom věděly, kudy do vody skočit (a jestli se to dá vůbec bezpečně) a kudy poté vylézt, dokázaly bychom tu strávit celý den. V dalších dnech se sem ale nevracíme, protože máme až moc plánů.

Cestou zpátky se zastavujeme ještě u věže sv. Agáty It-Torri L-Aħmar nebo, jak se jí tu říká Red tower.

Den pátý – ráno ve vlnách

Signita mirachle beach, Popeye Village a Wied iz-Zurrieq

Další den ráno vyrážíme na známou pláž Signita miracle beach. Jelikož je velmi známá, platí se tu parkoviště. My jsme se na něj ale nedostaly, a tak jsme zaparkovaly ve vedlejší ulici a asi 500 metrů jsme si k pláži došly. Dáváme si tu výbornou snídani v nádherné venkovní restauraci s výhledem na moře. Poté ještě jen tak sedíme a užíváme si vzduch moře. Po nějaké chvíli zahazujeme batohy na pláž a asi hodinu trávíme ve vlnách. 

⇒ Zajímavost: Na této pláži jsou stále velké vlny, a proto je tu možnost zaplatit si „školu surfování“.

Jakmile máme dost vln, přesouváme se k Popeye Village. Tato vesnička byla vystavena jen kvůli natáčení filmu Pepek námořník. Nyní se z ní stala turistická atrakce, do které se platí vstup. Můžete si tu zařídit vyjížďky na lodi, vodní sporty, najíst se a tak podobně. My tu parkujeme nahoře na vyhlídce a stačí nám si ji prohlídnout ze shora.

Pokračujeme po západě dolů směrem k vesničce Wied iz-Zurrieq, kde parkujeme a jdeme se projít k Torii Xutu – Watch Tower. Chceme ale vidět Blue Grotto, na které se tu mimochodem dělají vyjížďky lodí. Nám ho stačí vidět opět jen z vyhlídky, kterou nacházíme nad městečkem.

Jakmile se pokocháme, vracíme se zpátky do ubytování, abychom se stihly připravit na večer. Chceme totiž vyrazit do města St Julian’s, které je známé svými diskotékami a bary (ty jsou tu kvůli tomu, že se tu nachází nespočet studentů jazykových škol). 

⇒ Zajímavost: Na Maltě je povolené pít alkohol již od 17 let.

Cesta do Pacevillu – nezastavující autobusy

Vyrážíme tedy na autobusovou zastávku na Kennedy Drive. Tady už stojí několik lidí. Autobus má jet za 5 minut. Uběhne 15 minut a autobus nikde. Za dalších 15 minut již přijíždí. Ale co dělá? Autobus pouze projíždí. Ptáme se zdejších, co se děje. Ti nám na to říkají, že pokud je autobus plný, ani nezastavuje. Sakra. Čekáme tedy na další, ale tohle se opakuje asi tak 3x. Po hodině se tedy domlouváme s párem, který má taktéž namířeno do St Julian’s, že s ním pojedeme taxíkem. Dáváme ale šanci ještě jednomu autobusu. A po hodině a čtvrt.. hurá! Autobus zastavuje. Sice autobus k prasknutí, ale zastavuje. Kupujeme si tedy u řidiče lístek a jedeme 20 minut do města.

Konečně jsme tu. Následujeme dav a dostáváme se do známé uličky v oblasti Paceville. Vidíme volné místo v sisha baru. Okamžitě si sedáme, objednáváme vodnici a pití a začínáme náš večer. O půlnoci se rozhodneme, že si půjdeme stoupnout do fronty jednoho ze tří klubů. První řada – ta se asi půl hodiny nehýbe. Přichází za námi sekuriťák, ať už se ani nesnažíme, že tenhle večer dovnitř už nikoho nepustí. Zkoušíme tedy druhou řadu do klubu Havana. Další půl hodiny se neposouváme ani o centimetr. No nic. Vzdáváme to. Procházíme ještě tuto čtvrť, jestli nenarazíme na nějakou menší party. Narážíme ale nakonec jen na burgerárnu. Dáváme si tedy aspoň jídlo, objednáváme uber a vyrážíme zpátky domů (mimochodem cesta s africkým taxikářem, byla výživnější, než by byla asi párty, haha).

Večer se ještě přes stránky  swabbingmalta.com registrujeme k PCR testu u letiště. Musí se předem zaplatit. Nám to po platbě napsalo „error“, nicméně nám byly strženy peníze, čímž se uklidňujeme.

Den šestý – problémy s PCR testem, Valleta

Ráno vyrážíme směrem k letišti na PCR test. Jsme registrované až od 12, proto je naše zastávka ještě v Chinese garden. Pokud budete mít čas a cestu kolem, tuhle zahradu opravdu doporučujeme. V době, kdy jsme zahradu navštívily byla její část rekonstruována, nicméně i tak má své kouzlo a je opravdu nádherná. Neplatí se tu vstup a my jsme v ní byly samy.

Před dvanáctou vyrážíme k letišti. Odběrové místo se nachází na jednom z parkovišť. To nacházíme celkem snadno, parkujeme a kráčíme si to do fronty. Přicházíme na řadu, nicméně zjišťujeme, že naše jména nejsou v databázi. Ukazujeme tedy screenshot toho, co nám vyskočilo po zaplacení a to, že částka nám byla stržena z účtu. Nikdo se tu ale s námi nehodlá dohadovat a musíme zaplatit částku znovu. Opět mi to hodilo error. Nevíme co teď. Strávená hodina posledního dne na parkovišti nás už rozčiluje. Zkoušíme tedy Denči kartu a hurá, povedlo se. Následně tedy řešíme vrácení peněz. Jsme opět odbyté s tím, ať si napíšeme email. Skvělé. Ihned jim píšu, odpověď nečekám dříve než za týden (mimochodem mi přichází peníze asi po měsíci a jen za jedny testy.. na další vrácení peněz mi nikdo nereaguje až do října, nakonec se ale daří a máme je všechny zpátky.. uf).

Po testech sedáme do auta, a odjíždíme si užít ten zbytek posledního dne. Ale ne. Automat na zaplacení nefunguje. Na parkovišti žádní pracovníci, co by nám mohli pomoct. Výborně, nedostaneme se ven. Kolemjdoucí nás informuje, že tu žádný jiný automat není, a že musíme zaplatit přímo na letišti. Aha. Na letiště a zpět by to trvalo tak půl hodiny a tu nehodláme ztratit. Na lístku nacházím číslo, volám na něj a pán nás pouští zdarma ven. Aspoň, že tak.

Mdina a Valleta

Přesouváme se ihned do Mdiny, neboli „tichého města“. Proč se mu tak říká? Je to proto, že v tomto městečku je povinností být potichu, a všichni to tu navíc respektují. Je tu taky zákaz motorových vozidel (až na výjimky samozřejmě). Tohle místo moc doporučujeme. Městečko je velmi staré a má nádhérné uličky, které stojí za to vidět. My samy jsme tu strávily asi hodinu a půl, dokud se nesetmělo.

Pak už se přesouváme do starého městečka Vallety. Před vstupem do staré části je krásná fontána. Chceme si městečko užít se vším všudy, nicméně  jsme si vybraly špatnou dobu. Zrovna se tu všichni soustředí na mistrovství Evropy. A jelikož má Malta co dočinění s Itálií, která zrovna hraje, všichni sedí v hospodách a fandí. Nikde ani noha. Procházíme si ho, ale pak už se přesouváme zpět do ubytování. S půjčovnou vozidla jsme domluveny, že mu pošleme polohu auta, s klíčkami uvnitř a zamkneme z venku podle jeho instrukcí. To se nám chvilku nedaří (jak jinak), ale pak posíláme fotku, polohu a jdeme si na pokoj balit.

Poslední den – přesun do Benátek = další strasti

Vstáváme v půl 6 ráno. Ihned objednáváme uber (nejbližší je 10 minut od nás) a zatím stíháme základní hygienu. Balíme si zbytek věcí a nasedáme do Ubru. Při té 40 minutové cestě si ale uvědomuji, že jsme se zapomněly odbavit. Ajajaj. Co teď? Na letišti běžíme ihned k odbavení, aby nám daly letenky. Paní nás nicméně posílá do fronty stejně zapomnětlivých lidí, jako jsme my. 30 minut do odletu. Paní nás bere asi po 10 minutách a říká nám, že musíme zaplatit 1400 kč, aby nám dala letenku. Chvilku se s ní o téhle kravině snažíme hádat, ale nic jiného nám nezbývá a běžíme do letadla.

Po hodině a půl jsme v cíli. Mimochodem žádné PCR testy po nás nechtěli, takže ty nervy byly vlastně zbytečné. Máme tu 6 hodin pauzu na další let domů. Toho využíváme, kupujeme si obousměrné jízdenky na autobus (přímo na letišti) a po půl hodině vyrážíme do centra na autobusové stanoviště. Cesta trvá také okolo 30 minut. Vyrážíme z autobusu a počítáme, že máme 3 hodiny na objevování. Kupujeme si pizzu do ruky, užíváme si procházku Benátkami a zakončujeme náš trip.